|
|
V letech 1945 až 1950 začala skupina státníků přesvědčovat
své národy, aby vstoupily do nové epochy spolupráce. Muži,
kteří chtěli vytvořit v západní Evropě nový model vztahů
byli Robert Schuman, Konrad Adenauer, Winston Churchill
a Alcide de Gasperi. Jejich cílem bylo ustanovit řád, který
stojí na společných zájmech a na smlouvách garantujících
dodržování práv a rovnost všech států. V roce 1950 Robert
Schuman navázal na myšlenku Jeana Monneta a inicioval založení
Evropského společenství uhlí a oceli, jehož členy se staly
Belgie, Francie, Itálie, Lucembursko, Nizozemí a Spolková
republika Německo. Těchto šest států v roce 1957 rozšířilo
okruh společně projednávaných oblastí působnosti vytvořením
Evropského hospodářského společenství.
V roce 1973 ke společenství přistoupilo Dánsko, Irsko a Velká
Británie. O dva roky později byl zřízen Evropský fond pro
regionální rozvoj, který měl pomoci méně vyspělým oblastem
zlepšit jejich situaci a začlenit se tak do společenství.
V sedmdesátých letech se též rozvinuly nové politiky v oblasti
sociální ochrany a životního prostředí. V roce 1979 se uskutečnily
první přímé volby do Evropského parlamentu a od tohoto roku
jsou konány každých pět let. V roce 1981 přistoupilo ke Společenství
Řecko a o pět let později Španělsko a Portugalsko.
|
|
Dalším velkým krokem bylo prohlubování integrace v oblasti trhu,
v roce 1985 byla prezentována Delorsovou komisí tzv. Bílá kniha,
podle níž měl být vytvořen do roku 1993 jednotný evropský trh.
V roce 1993 a 1997 Unie posílila svůj právní základ přijetím Maastrichtské
a Amsterodamské smlouvy. V roce 1995 byly přijaty tři nové členské
státy- Finsko, Rakousko a Švédsko. Též bylo úspěšně zahájeno užívání
nové společné měny- eura. Euro bylo zavedeno pro bezhotovostní
operace již v roce 1999 a o tři roky později pak začali občané
dvanácti členských států používat euro bankovky a mince. Vývoj
členské základny pokračoval v roce 2004 přijetím deseti nových
členských zemí (Česká republika, Maďarsko, Polsko, Slovensko,
Litva, Lotyšsko, Estonsko, Slovinsko, Malta a Kypr). Jednalo se
o doposud nejmasivnější rozšíření, jehož se mělo účastnit též
Rumunsko a Bulharsko. Tyto dva státy však byly přijaty až v lednu
2007.
V současné době je tedy Unie tvořena 27 zeměmi. Tento počet však
jistě není konečný. Nejdiskutovanější kandidátskou zemí zůstává
Turecko, které zažádalo o členství již v roce 1987 a dalšími kandidátskými
státy jsou Západobaltské země.
Vývoj Evropské unie je velmi komplexní. Velmi rád bych Vám doporučil
několik zajímavých informačních zdrojů:
-
M. Pitrová, P. Fiala: Evropská unie, CDK, Brno,
2003
-
C. Archer: European Union: Structure and Process,
Continuum International Publishing Group, 2001
-
S. Senior Nello: The European Union : economics,
policies and history, Maidenhead : McGraw-Hill Education, 2005
|
|
