Rozpravy
Čtvrtek, 9. června 2005 - Štrasburk Revidované vydání

Sociální začleňování v nových členských státech

Richard Falbr, za skupinu PSE . – Vážený pane předsedo, paní komisařko, dámy a pánové. Úvodem díky kolegovi Őrymu za dobrou zprávu. Dovolte mi připomenout, že zpráva o sociálním začleňování v nových členských státech Evropské unie, kterou vypracoval, a o níž tu dnes spolu diskutujeme, byla ve Výboru pro zaměstnanost a sociální věci přijata většinou třicetidvou hlasům proti čtyřem. Výsledek tohoto hlasování je tedy jasným důkazem, že všichni napříč politickým spektrem si naléhavost problémů sociálního vyloučení uvědomujeme a uznáváme.

Nicméně tohle zjištění nám není neznámé. Všichni víme, že ke stejným závěrům došli představitelé evropských vlád a států již na svém zasedání v Lisabonu v roce 2000, kdy z boje proti chudobě a sociálnímu vyloučení učinili jedno z ústředních témat a podmínek modernizace evropského sociálního modelu. Přes jisté zaváhání pak tyto záběry nakonec potvrdil i letošní jarní summit EU v Bruselu.

Při pohledu na výsledky, kterých bylo za uplynulých pět let zatím dosaženo, je jasné, že boj s chudobou a sociálním vyloučením ani zdaleka nekončí a bude vyžadovat nemalé úsilí a odhodlání i po roce 2010.

Při srovnávání stavu sociálního vyloučení v deseti nových zemích se Evropská komise pustila do úkolu opravdu nelehkého. Tyto země se neliší pouze sami mezi sebou, ale podstatné rozdíly existují i v rámci jejich vlastních regionů. Přestože stále existuje prostor na vypracování a sladění společných ukazatelů, které by co nejvěrněji odrážely skutečnou situaci v těchto zemích a zároveň nám umožnily odhalit příklad nové praxe, je tento počin Evropské komise bezesporu krokem vpřed. Rád bych jen při této příležitosti apeloval na jejich zástupce, aby v budoucnu maximálně spolupracovali a využívali zdrojů a poznatků nevládních organizací a sociálních partnerů.

Rád bych také podotknul, že zpráva, kterou tu máme dnes před sebou, sice popisuje a pokouší se srovnávat situaci v deseti nových členských státech, nicméně nesmíme zapomínat, že hrozba chudoby a sociálního vyloučení se dnes, i když třeba ne ve stejné míře, nevyhýbá žádné zemi Evropské unie.

Často se objevuje názor, že by se při všech krocích měli výrazně angažovat sociální partneři, zejména odborové organizace, aby tak přispěli k řešení problému sociálního vyloučení, ba dokonce se i uvažuje o tom, že by nahrazovali funkci států a samospráv. Takové názory jsou však, tedy alespoň prozatím, pouhou iluzí. Restrukturalizované odbory v nových členských zemích se nacházejí v obtížné situaci, jsou vystaveny tlaku, nemají odpovídající strukturu a nedisponují účinnými nástroji. To kolega Őry, stejně jako já, dobře ví, protože oba jsme v odborech pracovali.