Minulé číslo Trendu uveřejnilo rozhovor s leaderem kandidátky české sociální demokracie pro volby do Evropského parlamentu (EP) Liborem Roučkem. Do 4. čísla jsme požádali o interview JUDr. Richarda Falbra, který je na druhém místě této kandidátky; podle nedávno zveřejněného výzkumu veřejného mínění je nejen nejznámější, ale zřejmě i nejpopulárnější ze všech kandidátů, jejichž jména se objevila postupně ve sdělovacích prostředcích. Ovlivnil to zejména fakt, že stál v době transformace naší společnosti v čele největší odborové centrály.
Do jaké míry se dosud cítíte být odborářem? zeptal jsem se senátora za Mostecko.
Do značné míry, protože jsem v odborech pracoval třicet let. Nejdřív, do roku 89 jako svazový právník, a od roku 90 jsem byl ve vysokých funkcích odborů prakticky až do loňska.
Jak hodnotíte právě jako dlouholetý odborový předák činnost Evropské unie? Bude pro zaměstnané lidi u nás přínosem, nebo se mají vstupu do EU obávat, jak se jim snaží namlouvat většina médií?
Já myslím, že rozhodně bude přínosem. Naše konfederace byla členem Evropské odborové konfederace a já jsem byl v jejím vedení přes deset let. Poznal jsem, že evropské odbory po celou dobu prosazují, aby se sociální rozměr v EU – tzn. určité nepodkročitelné standardy pracovně-právních vztahů, bezpečnosti práce, její hygieny - staly jakousi normou. Boj o to, aby sociální otázky nebyly jen záležitostí jednotlivých států, je velmi dlouhý. Trvá přes dvacet let a vyvrcholil podle mého soudu úspěšně tím, že v návrhu Evropské ústavy je Sociální charta. My jsme o to velice usilovali; jednání vždycky blokovala Velká Británie, zejména za vlády Margaret Thatcherové, která mluvila o eurosocialismu, kdykoliv se objevil pokus o to, aby se pracovní právo v zemích EU, postavení pracovníků pohybovalo na stejně důstojné úrovni ve všech členských zemích. Ale abych byl spravedlivý: za Margaret Thatcherové bylo v Británii přijato mnoho zákonů, které dost drsným způsobem omezovaly roli odborů, ale byly také přijaty zákony, které - v případě, že zaměstnavatel pronásleduje odboráře nebo chce zlikvidovat odborovou organizaci – obsahují mechanismus, jak dosáhnout nápravy. Když jsem s lady Thatcherovou mluvil a vytýkal jí odborové zákony, odpověděla mi: Ale já jsem přijala v souhrnu fair zákony. Já s tím do puntíku nesouhlasím, ale skutečně existují zákony, které jasně stanoví, co má odborář nebo zaměstnanec udělat, když se mu usiluje „o hrdlo“.
Ale abych se vrátil k vaší otázce. naši zaměstnanci se nemají čeho bát, pokud jde o jejich postavení a práci. Jak hodnotíte náš právní řád ve srovnání se standardy EU, o kterých jste se zmínil?
Právní normy, které upravují postavení pracovníka, ať jde o novelizovaný Zákoník práce, tzv. euronovelu, nebo pokud jde o zákony o odborovém sdružování nebo o kolektivním vyjednávání, jsou dobré zákony. Největším problémem českého právního řádu je jeho velmi obtížná vymahatelnost. Cesta od porušování práva k dosažení nápravy tím, že se obrátíte na příslušnou instituci, je nesmírně dlouhá, a proto řadu lidí odrazuje. Pracovně-právní spory trvají neuvěřitelně dlouho, a tak i když jsou pracovníci například při neplatné výpovědi v právu, často volí takovou cestu, že sjednají skončení toho pracovního poměru dohodou. To je velmi nedobrý stav, jaký v řadě jiných zemí neexistuje. A naše těžkopádné soudy v tom podle mého názoru v nejbližších letech nápravu neudělají. Proto by bylo dobré, kdyby takové spory rozhodovali třeba rozhodci, kteří by se ustavovali podle dohody zaměstnavatelských svazů a odborů.
To tedy znamená, že v této oblasti už nejsou zákony, které by měly být novelizovány do vstupu naší země do EU?
Takové to všeobecné volání, které vždycky zazní poté, co se objeví jakákoliv potíž, že na to není legislativa, je , myslím, nesmyslné. My máme třeba velmi dobrý zákon o kolektivním vyjednávání – sám jsem se na počátku 90. let ne jeho zpracování podílel. Problémem však je jeho konkrétní fungování a aplikace. U nás na rozdíl od jiných zemí – např. od Spojených států – není potřeba, aby došlo k jakémusi uznání vyjednávací strany. U nás, když se lidé sdruží, vytvoří odborovou organizaci, jsou okamžitě partnery pro zaměstnavatele a mají právo předložit návrh na kolektivní smlouvu. To, co se v praxi stává, že zaměstnavatelé ignorují tento návrh, že prosadit uplatnění tohoto zákona je obtížné nebo dlouho trvá, je věc jiná. Tuto věc nám vytýkala EU po dobu celých přístupových jednání. Co je platné, že máme napsánu dobrou ústavu, Listinu základních lidských práv, co je platné, že máme dobré zákony, když se jich nemůžete dovolat, protože i jednoduché věci naši soudci, doživotně jmenovaní, soudí nekonečně dlouho; odkládají rozhodnutí pod různými ne důležitými záminkami – většinou z důvodů procedurálních. Přitom by stačilo poměrně málo. Já bych navrhl jedinou věc: upravit doručování. Přece není možné, aby se soudní jednání táhlo několik let jen proto, že není možné doručit. Stačí změnit ustanovení, že doručovacím místem je to místo, které při prvním kontaktu ten člověk udá. A považovat zásilku za doručenou, i když si ji nepřevezme. Všechno by se dalo do pohybu, ale takový návrh ještě nikdo nepředložil.
Myslíte si, že jsou lidé u nás ochotni o svá práva se vůbec brát? Že nevolí raději cestu ústupu nebo omezování svých práv? Připomínám jako příklad diskusi o nekonečné pracovní době ve velkých obchodních řetězcích...
Ten stav není dobrý. Chybí nám čtyřicet let demokratického chování občana. Všechno, co ve světě je v pracovně-právních vztazích dobrého a slušného, vybojovaly odbory. Zdůrazňuji vybojovaly, nic nedostaly zadarmo. U nás si za těch čtyřicet let lidé zvykli, že když se něco stalo, tak vždycky přišlo „řešení shůry“. Někdo se objevil a buď dal věci do pořádku, nebo nedal, ale ta pasivita lidí tu vždycky byla a existuje dodnes. Když jsem jezdil po podnicích, leckde jsem slyšel: lidé mají strach, lidé se bojí. Ale strach není žádný program. Jediný způsob, jak se bránit, je založit si odbory. To, co se například děje v našich supermarketech, jak se chovají k zaměstnancům a jak se chovají dokonce i ke svým dodavatelům, je věc nebývalá. A byla zanedbána. Supermarkety sem přišly a jediný problém, který měly, byl přesvědčit zastupitelstvo určitého města, aby jim dovolilo postavit prodejny. Není to jen v supermarketech, ani v řadě jiných míst si lidé nedovedou velmi často vybojovat to, co jim po právu náleží. Pak se samozřejmě usnadňuje pozice zaměstnavatelům. Na počátku 90. let investoři, co sem přicházeli, ctili, že v podnicích, které kupovali, jsou odbory. Ale u investic „na zelené louce“ je mnoho podniků, kde odbory vůbec nejsou, ani je nechtějí.
V současné době je značné napětí v možnostech financovat sociální stát. Jaké instituce má EU, aby prosazovala standardy obsažené v Sociální chartě? A v jakých chcete pracovat?
V EP jsem byl jako pozorovatel v Komisi pro zaměstnanost a sociální otázky a chci tam pracovat, pokud bych byl zvolen. To je dobrá platforma pro jednání o evropských standardech, o postavení pracovníků. Jednou z věcí, která je v EU uznávána jako zásada, je vedení sociálního dialogu i práva na odborové sdružování. Tam jsme právě před několika týdny jednali o délce pracovní doby, která je omezena 48 hodinami týdně. Velká Británie si vymohla výjimku; prosadila, aby - pokud by s tím opracující souhlasili - mohli dělat déle než 48 hodin. Uváděla, že tam pracuje déle několik milionů lidí. Já vím, jak je to s dobrovolně povinnou prací z dob, kdy jsme tady chodili na dobrovolně povinné brigády. Diskutovalo se o tom, v komisi EP byli představitelé Evropské odborové konfederace... Vzhledem k tomu, jak pracné bylo prosadit toto téma, mluví se o něm desítky let, je potřeba pokračovat. Nelze připustit tak, jak by si to někteří – zejména liberálové – představovali, že by se Evropa stala jen zónou volného obchodu, kde by se takovéto věci řešily působením neviditelné ruky trhu.
Co byste chtěl iniciovat v EP nebo v dalších institucích EU? Máte představu o tom, co byste, jak tvrdívají ostatní kandidáti měl prosadit ve prospěch naší země?
Vzhledem k tomu, že je v EP řada lidí, které znám z odborů, chci svou práci, budu-li zvolen, soustředit na tyto otázky. Práce v EP je jiná než v parlamentech národních. Poslanci, kteří tam jsou zvoleni v jednotlivých státech, nevystupují jako entita, ale zařadí se do jednotlivých frakcí. Je předpoklad, že sociálně demokratičtí europoslanci budou členy socialistické frakce a ta má určitý program, který bude prosazovat. V dubnu pojedem na kongres Evropské sociálně demokratické strany (ESDS) schvalovat Manifest ESDS k evropským volbám. V něm se zdůrazňuje také vedení sociálního dialogu, závazek vytvořit 5 milionů pracovních míst v Evropě, prosazování rovného postavení žen a mužů. Strany, které půjdou do voleb s heslem, že budou v EP bránit národní zájmy, by měly definovat, co tím národním zájmem myslí. Protože v EP se probírají věci evropského rozměru. Samozřejmě, pokud by se například jednalo o některých hospodářských opatřeních, jako je výstavba infrastruktury, postoj českých europoslanců bude jednotný; ale to, myslím si, bude spíš vzácností.
Několikrát jste se zmínil o potřebě sociálního dialogu; vy s ním máte konkrétní zkušenost ze svého senátorského obvodu. Ostatně už v průběhu 20. let snaha najít dialog mezi zaměstnavateli a zaměstnanci odlišovala sociální demokracii od komunistů. Jak hodnotíte tuto svou zkušenost z činnosti Hospodářské a sociální rady?
Chtějí-li odbory být úspěšné i v budoucnosti, musí modernizovat způsoby své práce. My jsme na severu založili Hospodářskou a sociální radu Ústeckého kraje, ve které jsou zastoupeni představitelé podniků, odbory, představitelé velkých měst. Usilujeme o to, aby transformace regionu, který byl jenom regionem těžebním, byla hladká a bezbolestná z hlediska sociálního. V minulosti odbory pracovaly v takovém zjednodušeném schématu: formulovaly požadavky, přednesly je, a když se nesplnily, tak stávkovaly. To v globalizované ekonomice je velmi obtížně proveditelné, protože dnes se nadnárodní monopoly mohou zvednout a za několik týdnů se přestěhovat do jiné země. Takže musí odbory přijít s analýzami, které jsou věrohodné, kvalitní, které druhá strana vezme v potaz a vážně o nich jedná. Hledají se řešení výhodná pro obě strany. Pro odbory, samozřejmě, je to obtížné. Musí najímat, zaměstnávat a vytvářet velmi kvalitní týmy odborníků, aby mohly oponovat tomu, co se jim předkládá k věření, nebo tomu, co se jim předkládá při kolektivním vyjednávání. Musím říct, že mé zkušenosti z mezinárodních struktur ukazují, že řada odborových svazů nebo konfederací je velmi konzervativní a jsou v proměně těchto metod pomalé. Vyplývá to z toho, že odborové organizace, svazy velmi nerady přistupují k sebekritice. Samozřejmě, že chyb se nedopouštějí jenom zaměstnavatelé a vlády, chyb se dopouštějí i odbory. Myslím si, že je potřeba provést analýzu toho, co vede ke krizi v té které zemi, v tom kterém konkrétním podniku, a snažit se ji odstranit. Obecně bych chtěl říct, že odbory nezachytily nástup globalizace a že s tím mají trvalé potíže. Já jsem byl také deset let členem správní rady Mezinárodní organizace práce (MOP) a dojem, který jsem měl jako zástupce dělnické skupiny, byl, že vyklízíme v řadě případů pole, aniž je to nutné. Postavení odborových organizací je obtížné.
Poslední otázka je osobní: jak jste vybaven pro práci v EP? Jak hodnotíte běžnou představu, že v evropských strukturách stačí umět slušně jen anglicky?
Myslím, že jsem pro běžnou práci evropského poslance vybaven dobře. Mám zkušenosti z práce v odborech, ve správní radě MOP; mluvím perfektně španělsky, dobře anglicky a rusky. Myslím si, že bezpodmínečnou nutností je velmi dobrá znalost angličtiny. Pokud k tomu mluvíte dobře ještě dalším ze světových jazyků, je to velké plus. Já takto můžu komunikovat se spoustou španělských europoslanců, a to je velká výhoda. Spoléhat se na to, že budou jednání tlumočena, je hloupost, protože se jich řada vede v kuloárech. Užší kontakt nenavážete přes tlumočníka, ale přímými rozhovory s lidmi. A tak si myslím, že po této stránce je potřeba trvat, aby ti, kdo se do EP hlásí, takové znalosti měli.
S JUDr. Richardem Falbrem pro 4. číslo časopisu Trend, které vyjde v druhé
polovině dubna, hovořil Jindřich Beránek