Hospodářské noviny - 26.11.2004
Deset dní po brutálním zásahu proti studentům na Národní třídě, ztratil komunistický režim definitivně sympatie naprosté většiny dělníků a zaměstnanců - tedy těch, pro které podle proklamací budoval světlejší zítřky. Tři čtvrtiny Čechů a Slováků se připojily 27. listopadu 1989 ke generální stávce.
Většina národa dvouhodinovým zastavením práce řekla: Komunisté, odejděte. A nepřímo podpořila Václava Havla, který dělníky k protestu vyzval v přímém televizním přenosu z pražské Letné dva dny předtím: "Generální stávka by se měla stát skutečným všenárodním neformálním referendem o vedoucí úloze jedné strany."
"Referendum" dopadlo jednoznačně. Komunisté si neslavného konce byli vědomi, snažili se proto prohru oddálit. Varovali, že stávka bude mít jediný efekt: poškodí hospodářství. Tím ale nechtěně nahráli svým kritikům.
"Říká se, že chceme generální stávkou položit národní hospodářství na lopatky. Na to odpovídáme, že jsme mnohokrát strávili povinným jásáním na zbytečných manifestacích mnoho času, a nikomu to nevadilo," dodával odvahu k protestu osmisettisícovému davu na pražské Letné kovář ČKD Petr Miller, který se později stal ministrem práce a sociálních věcí.
Do ulic se Čechům nechce
Žádná jiná pozdější stávka či demonstrace statisícové a miliónové akce z listopadu 1989 nepřekonala. A těžko je překoná v budoucnu.
Fakt, že se na Letné sešlo osm set tisíc lidí a generální stávky se zúčastnily tři čtvrtiny lidí, byl zcela výjimečný. Češi jsou totiž národ, který si své požadavky pouličními akcemi vynutit neumí.
"Do ulic masově vyrazí lidé, jen když se jedná o zásadní změnu režimu od diktatury nebo totality k demokracii," říká politolog Rudolf Kučera. "Lidé i dnes sice touží po zlepšení, ale nezpochybňují režim. Nemají silnou motivaci opět protestovat v ulicích."
Češi jsou ale v porovnání s ostatními evropskými národy - od Španělů a Italů přes Němce až po Rakušany - nezvykle pasívní, i když jde o jejich peníze. V téměř celé Evropě přicházely vlády s reformami sociálních systémů a veřejných financí. Zatímco v zahraničí demonstrovaly statisíce lidí, do českých ulic vyšlo na největší pražskou akci necelých dvacet tisíc protestujících.
Na malou akčnost tuzemských odborářů si stěžuje i jejich bývalý vůdce Richard Falbr: "Sice máme více odborářů v poměru k počtu zaměstnanců než třeba ve Španělsku, ale bohužel nejsou akční. Za čtyřicet let se odnaučili, že si musí své požadavky vybojovat."
Stávka nanic? Když nebolí
Navíc Češi neumějí protesty dobře zorganizovat. Stávku vloni nezvládli například řidiči pražských tramvají. Slibovali, že z depa nevyjede jediná tramvaj. Nakonec čtyři z pěti jezdily jako každý jiný den.
Problém je i v tom, že dvě největší odborové centrály jsou mezi sebou rozhádané.
A organizátoři akcí se bojí přistoupit na radikálnější formy protestů. Například od pádu komunistického režimu nikdy nevyhlásili generální stávku.
"Stávka přitom musí bolet, jinak je k ničemu. Například zemědělci musí vyjít do ulic, ublížit nějak ostatním, zasypat náměstí bramborami nebo tam vylít mléko, zatarasit traktory dálnici," tvrdí šéf železničních odborů Jaroslav Dušek.
Jen jemu se v polistopadové éře podařilo uspořádat stávku podobnou těm na západě: v únoru 1997 zastavil na pět dní dráhy.
Právě na této akci se ale dá ukázat, že přesvědčit většinu Čechů, aby se spojili a usilovali o společný cíl, je téměř nemožné.
"Byli jsme pod ohromným tlakem části kolegů odborářů. Chtěli, abychom přestali. Tlačili na nás, protože části leželo na haldách uhlí, dalším stála papírna, jiní neměli benzín," vzpomíná Dušek.
Nejvíce lidí do ulic za posledních patnáct let nakonec nevyhnaly vládní škrty, které se týkaly jejich peněženek, ale krize v České televizi z konce roku 2000 a začátku 2001. Na Václavské náměstí dorazilo sto tisíc Čechů.
"Lidi dokázali zmobilizovat populární osobnosti. Navíc občané cítili, že televize je zpolitizovaná," dodává politolog Pavel Šaradín z olomoucké univerzity.