Právo - 5.4.2005
Řekl jsem Ludvíku Vaculíkovi, který píše do Lidovek, že odboráři dopadnou jako pták dodo, a pokud nevyhynou, stanou se nedůležitou raritou. I přes občasné úspěchy, jako třeba když v mladoboleslavské Škodovce teď vybojovali zaměstnancům vyšší platy, abych byl aktuální. Odvětil cosi o ztracených strašidlech, nevím, co tím myslel. Každopádně jsme si slíbili, že o tom dnes paralelně něco napíšeme.
Když byl ještě Richard Falbr tátou pracujících, seděl jednou u sloupkařů v redakci a my jsme se do něho pustili, proč se odbory nestarají o nebohé zaměstnance v megaprodejnách obchodních řetězců, se kterými se tam zachází jako s nižším živočišným druhem; zrovna se o tom často psalo. Tak nám prozradil, že odbory se snažily, dokonce tam infiltrovaly své agenty, ale že ti vykořisťovaní se k založení svých odborů nemají. Z lenosti či lhostejnosti? Spíše pro strach ze sankcí a vyhazovu. Ale bez odborů na nich mohou šéfové štípat polínka, vyhodit je jen proto, aby jim nemuseli přidat, namítli jsme. A dostali jsme odpověď, že když se zaměstnavateli povede mezi lidi instalovat neustálý pocit strachu a ponížení, zbaví je tím schopnosti akce, tedy i odborově se družit.
Pravda, logické je, že když se zvedají platy, spotřeba a nezaměstnanost není hrozivá (Česko se takovému období zrovna těší), aktivita a autorita odborů klesá. Dokonce si umím představit, jak by je šlo mírumilovně vymýtit, to kdyby se jako v pohádce všechny firmy dohodly, že si omezí zisky a budou se k zaměstnancům chovat tak slušně, že si na nějaké odbory ani nevzpomenou. Jenže tak tomu není a nebude, odbory plíživě slábnou, ve firmách střední velikosti vůbec nejsou, a zatím to někde vadí a někde nevadí, u nás i jinde v Evropě. Kapitalista by byl blbec, kdyby po nich ve své firmě toužil.
Po pádu železné opony, kvůli níž Západ udržoval sociální politiku někdy až
rozmařilou, ubývá důvodů rozmazlovat zaměstnance, dokonce se k nim chovat slušně.
No proč taky, když hospodářská konkurence v Asii se s lidmi též nepáře. Zapáchá
mi to couváním dějinami do časů, kdy v anglických výrobnách 17. století byla
stávka trestána jako zločin, s flastrem sedmi let deportace. V naší zemi, kde
odbory jsou stále pro část veřejnosti synonymem ROH řízeného stranou, se těžko
zvedá varovný prst. Kdo se ale bude starat o lidi práce, až jednou budou (nedejbože)
vystaveni nekontrolovatelné svévoli žraloků ženoucích se bez odborového strašidla,
tedy bez překážek za ziskem?
Radikálně by to zařídit šlo, pochopitelně, například přímo zákonem vnutit lidem
dobrotivou péči a nařídit přímo majiteli podniku, aby ve firmě s jistým počtem
zaměstnanců odbory musel ustavit sám, z vůle státu. Ale to zase zavání totalitou,
zásahem do článku 27, hlavy čtvrté Listiny základních práv a svobod. Takže zbývá
čekat, až někdo chytrý vymyslí něco chytřejšího.