Právo - 10.3.2005
POSLANEC EVROPSKÉHO PARLAMENTU RICHARD FALBR (ČSSD):
* Lisabonská strategie, s velkou slávou vyhlášená EU před pěti lety, měla snížit nezaměstnanost a pomoci dohnat ve výkonnosti Ameriku. Zatím nepřinesla efekt. Kde jsou příčiny?
Státy se k něčemu zavázaly, ale aby to také splnily, k tomu moc konkrétních kroků zatím neučinily. Vedle skutečnosti, že je nutné propojovat opatření ke zvýšení růstu, se hovořilo také o tom, že se bude respektovat, čeho Evropa dosáhla v sociálním systému. To se také moc nedaří, zato se prosazuje křečovitě snaha napodobovat ve všem Ameriku.
* Teď ale Evropská komise navrhuje jiné cesty a opatření, jak tzv. lisabonskou strategii naplnit. A mimochodem Amerika, na rozdíl od Evropy, rychle zvyšuje svůj ekonomický výkon a nezaměstnaných má méně než Německo.
Přesto jsem k novým návrhům a změně Lisabonské strategie trochu skeptický. Přes vzletná slova posledních návrhů na změny postupů zemí Evropské unie, které jsou předkládány Evropskému parlamentu, jde spíše než o podporu růstu o demontáž řady věcí, které v Evropě v sociální sféře fungovaly a které Evropa má. Kdyby to mělo skončit tak, že bude například absolutní volnost najímání a propouštění pracovníků, že budou práce málo placené, budete muset mít několik zaměstnání, abyste se uživili, nebude čas na zábavu, vzdělávání, tak jaký bude mít ono dohánění smysl?
Paradoxní je, že se nastoupený směr zdůvodňuje tím, že jde o technické normy, např. o směrnice o pracovní době. Ve skutečnosti je to návrat v některých bodech ke stavu na počátku minulého století. Role sociálních partnerů a sociálního dialogu - o tom se sice hodně mluví, ale řada ekonomů a podnikatelů se na sociální dialog dívá jako na nástroj, který je jen překážkou. Na tomto stavu mají zásluhu i odbory svojí velkou nepružností a neschopností pochopit, že staré metody práce už nepřinášejí výsledky.
* Jak by tedy měly vypadat nové metody?
Doba, kdy odbory měly ke své práci ideální podmínky - převažovaly velké firmy s velkou koncentrací zaměstnanců a vysokou organizovaností - ,tedy na jedné straně kapitál, na druhé odbory, tak ty jsou nenávratně pryč. Dnes se řada činností přenáší do malých, "službových" podniků a firem, kde se lidé jen těžko sdružují v odborech, kde se také odborově obtížně pracuje. Takže vše se děje bez odborové účasti. Myslím, že bychom měli respektovat nutnost toho, že věci mají být projednány se sociálními partnery, ale sociální partneři, tedy zejména odbory, se musí začít chovat pružněji a stanoviska, se kterými do jednání jdou, musejí být kvalitní, tedy respektovaná. Navíc roky respektované organizace a instituce, jako byla Mezinárodní organizace práce, ztrácejí vliv.
* Neprojevuje se spíše obecně bezradnost, že na nás tlačí globalizace a my na to neumíme zareagovat jinak než odbory tím, že nevědí, co činit, a vlády tím, že začnou škrtat v sociálních dávkách?
Problém spočívá v tom, že vlády libovolných zemí, lhostejno zda konzervativní či levicové, mají stále méně manévrovacího prostoru a méně nástrojů k tomu, aby vývoj ve své zemi mohly efektivně ovlivňovat. Mají přitom ale stále větší odpovědnost za sociální a ekonomický stav země. Globalizace a nadnárodní společnosti mají daleko větší vliv i prostředky. Už jenom tím, že do země přijdou či naopak z ní odejdou, mohou hodně změnit.
* Ale lidé v Evropě moc masivně neprotestují, naopak odbory volí pravicové strany a levicové strany ignorují odbory. Současně Evropu ovládá populismus.
Lidem se dobře poslouchá, že jen ti neúspěšní potřebují pomoc, každý se považuje za úspěšného. Odbory jsou skutečně často levicovým stranám na překážku. Politické strany, které mají malý manévrovací prostor, a navíc občas i předem dáno, jak se v něm pohybovat, vytvářejí následně tak malý prostor mezi tím, co nabízejí pravicové a co levicové strany, že část voličstva je dezorientována. I proto levicové strany vykrádají programy pravice.
* Takže jsme dospěli k pesimistickému závěru, že nastává konec sociálního státu, nic moc se s tím nedá dělat, hrozí nám amerikanizace života, do toho nás v Česku čekají volby, kdy nám ODS nabízí rovnou daň a ČSSD reformu veřejných financí. Co nám chybí nejvíce?
Pokud nehrozí nějaké smrtelné nebezpečí, jsme jako Češi velmi svárliví. To ztěžuje snahu udržet slušnou životní úroveň, životní prostředí, při stále menším počtu pák na jejich ovlivnění. Osobně bych se přikláněl k tomu, co vypracovaly severské země jako svůj vlastní, osobitý příspěvek k Lisabonské strategii. Severské země jsou ve světě úspěšné a jsou na předních místech, pokud se týká konkurenceschopnosti. Například Finsko se muselo vypořádat s vysokou nezaměstnaností a ekonomickými problémy. Jde o státy, kde je velmi důrazně respektován sociální model, kde je přitom velká mobilita pracovní síly, kde je vysoká produktivita práce a konkurenceschopnost, aniž by se současně tvrdilo, že jedinou podmínkou jsou nulové daně, protože za daně dostávají tamní obyvatelé kvalitní a potřebné služby. Tento přístup a příspěvek severských zemí byl úplně opominut jak Evropskou unií při revizi Lisabonské strategie, tak u nás v Česku při hledání kudy dál Česko by si mělo společně uvědomit, že pokud se nepotáhne v klíčových politických a ekonomických rozhodnutích společně, budeme jako stát ve výkonnosti a konkurenceschopnosti stále ztrácet. Proto nám chybí rozumný program - ani Modrá šance, ani vládní reforma nejsou to pravé.
* Socialisté ale říkají, že věci, které je třeba ve státě udělat, umí udělat lépe než pravice, a navíc to umí udělat šetrněji.
Jenže často levicové vlády provádějí reformy velmi drsně, protože se spoléhají, že odbory jsou spojenci, a proto se podaří prosadit to, co by pravicová vláda ani prosazovat nezačala. Což není žel příklad naší ODS. Myslím, že ČR by se měla proto chovat jako severské státy obdobné velikosti. Tedy především svorně připravit smysluplný program co dál. My zatím navenek působíme velmi rozhádaně. Proto nemáme v Evropě jako nový členský stát moc přátel.
* Jiné státy je mají?
Ano, například Maďarsko. Má obrovskou podporu například Rakouska. Je vnímáno a respektováno jako země, která ví, o co usiluje. Česko je vnímáno jako potížista, rozhádaná země.
* Nejsme my, Češi, tak trochu alergičtí na jakékoli dohánění a předhánění?
Evropa nemá důvod ohlížet se po Spojených státech a napodobovat jejich
průmyslové vztahy. Dvojnásobný růst USA proti EU je dosahován kladením důrazu
na jiné zájmy, než má Evropa. Vadí mi, že Evropa přistupuje k vypracování nové
Lisabonské strategie s pocitem provinilosti a neúspěšnosti vůči USA. Evropa
je úspěšná a řada velkých hospodářských seskupení na Evropu pohlíží jako na
výjimečné místo, je to místo, kde je respektován člověk, bere se vážně sociální
otázka. Při uvažování, jakou cestou se ubírat, by se proto mělo spíše uvažovat
o tom, jaký bude důsledek té které volby. A tenhle pohled mi nejvíce schází.
Vezměte si osud kdysi bohatých jihoamerických států, které kdysi za svůj přijaly
tzv. Washingtonský konsensus. Zjistíte, že kdysi bohatá Argentina, Uruguay,
Venezuela Bolívie jsou dnes velmi chudé země. Vytvořila se tam pouze skupina
bohatých, kteří si ani nemohou bohatství užít, protože žijí za vysokými zdmi,
aby je někdo nepodřízl, a pak obrovská masa chudých, kteří jsou na dně. Přitom
země zůstaly bohaté, mimo jiné i proto, že se tam objevují nová ložiska nerostných
surovin. Proto je podle mne nejdůležitější dohlédnut na důsledky určitých kroků
a rozhodnutí.