Haló noviny - 11.6.2005
Již jednou (viz Haló noviny z 27. 5.) jsem se pozastavil nad tím, jakým způsobem informuje paní (slečna?) Kateřina Šafaříková, bruselská zpravodajka Lidových novin, o dění v Evropském parlamentu. Tuto dámu pramálo zajímá, jaké skutečně pracovní problémy musí čeští poslanci řešit a jak v Bruselu či ve Štrasburku oni a jejich asistenti skutečně žijí. Namísto toho jsou čtenáři LN krmeni ubohými klepy o údajném luxusním a zahálčivém životě europoslanců a o poslancích samotných, aniž by si »novinářka« Šafaříková dala aspoň trochu práce a pronikla do rozhodovacího mechanismu parlamentu, seznámila se s jeho vnitřními předpisy a zajímala se především o obsah projednávaných dokumentů.
Lidové noviny však ambiciózní a »bruseluznalé« Šafaříkové nestačí, proto bylo před pár dny možné setkat se s produktem její skvělé a ke kořenům věci směřující publicistiky také v týdeníku Respekt. Již titulek »V europarlamentu seděti« dává tušit brilantní článek, psaný s intelektuálním nadhledem a světaznalou shovívavostí, a obsah tomu dává za pravdu. Šafaříková zkoumá především to, jak je v Bruselu slyšet »český hlas«, a dochází k závěru, že nic moc, neboť poslanci zvolení za ČR do europarlamentu sice rychle zapadli, ale »zapadli také doslova« a »žádný rozruch kolem sebe Češi nevyvolali«. Takže se tzv. zviditelňují jen individuálně. V tom prý hraje velmi důležitou roli »Zahradilova šňůrka s anglickým nápisem »Ne ústavě«, na níž mu u krku visí mobil, a černá přiléhavá minisukně s lesklými černými kozačkami Jany Bobošíkové«. Šafaříková píše rádobyzasvěceně také o poslancích zvolených za KSČM, což je opravdu úctyhodný výkon, neboť ani já ani nikdo z mých kolegů tuto dámu osobně nezná. Ovšem pro Šafaříkovou jsme »šestice zdejších stalinistů«, o nichž prý poslanec Falbr prohlásil, že »s komunisty se nedá mluvit«. K tomu můžu dodat jen jedno. Píší-li o mně »novináři« typu Šafaříkové jako o »stalinistovi«, můžu se tomu jen a jen smát a cosi i dost nepěkného si myslet. Nevím, zda kolega Falbr řekl ona slova; alespoň se mnou se kupodivu baví.
Je samozřejmě věcí Lidových novin, popřípadě jiných periodik dávajících prostor paní (slečně) Šafaříkové, co od této »novinářky« požadují a hlavně za co ji platí. Koneckonců současná katastrofální úroveň české resp. česky psané žurnalistiky se asi příliš nevychýlí tím, bude-li Šafaříková psát tak či onak, popřípadě bude-li psát vůbec. Ale to je právě podstata celé věci.