Právo - 14.5.2005
Zahořely vášně, když ve středu europoslanci důkladně přepsali - „zesociálněli“, říkalo se - směrnici o délce pracovní doby.
Barrosova komise totiž měla tu drzost předložit k opětnému schválení direktivu z roku 1993, která sice stanoví strop týdenní práce na 48 hodin, ale zachovává členským státům takzvaný opt out; tedy vlastní volbu, zda se směrnicí budou řídit. Návrh komise na pracovní smluvní volnost až do 65 hodin - na základě kolektivní smlouvy či „přiměřených konzultací“ - Evropský parlament zrušil.
A nastala mela. „Je to černý den pro Evropu,“ volal Jan Zahradil, jako kdyby si jakékoliv černé dny pro cokoliv evropského nepřál. Podnikatelé vyjadřovali zhnusení nad novým chomoutem na podnikavost (a růst a všeobecné štěstí). Liberálové byli jati obavou o „individuální svobody“. Nejen český pravicový tisk lamentoval nad zřejmě zažraným evropským socialismem. A chyběl už jenom Klaus, aby přirovnal EU k RVHP.
Zleva pak vytryskla Óda na radost, že Evropa uspěla v „testu svého sociálního modelu“ (britský europoslanec Hughes). Že „nepřipustí demontáž sociálního státu a zavedení anglosaského modelu na trhu práce“ (český extáta pracujících Falbr). A že se pracovní legislativa nevrací do roku 1919, jak nám hrozilo (francouzský poslanec Dessalangre).
Pár zajímavých nebo dokonce důležitých věcí však uniklo, jako obvykle, pozornosti. Zajímavé bylo, jak Vladimír Špidla (z domova ověnčený vavřínem „ryzího socialisty“) loajálně držel basu s návrhem Barrosovy komise; ta přece jen chce (rozvinul Špidla svůj známý, doma již uplatněný mix) „umožnit zároveň ochranu pracujících i flexibilitu práce“.
A co bylo důležité? To, že středeční „kompromis“ se vzbouřenými poslanci znamená jen výměnu potopené opt out za prodloužení času, v němž má být sumárně měřen strop odpracovaných hodin: z dosavadních - už tak dost flexibilních -čtyř měsíců na celý rok. S proměnou Evropanů v celoroční sezónní pracovníky pružných beder může být spokojen i Špidla. A ani Zahradil nechť věci nevidí tak černě: původní direktiva se přes jednotlivé státy, radu ministrů a letošní britské předsednictví EU snadno znovu vynoří.
Tohle řídké sociálno navíc v EP vytrysklo ve dvou podstatných souvislostech. Španělský socialista Alejandro Cercas řekl přímo, že ta sociální zásadovost chtěla poslat „jasné sdělení“ do francouzské debaty o euroústavě. Jde zkrátka o taktiku, jak tímto divadlem ztlumit levé obavy euroskeptických Francouzů těsně před referendem. Těžší by bylo jim vysvětlovat, proč euroústava konkrétní strop pracovní doby (článek III-210) negarantuje. Taktický cíl -posílit ve Francii eurooptimisty za každou cenu - také hravě vysvětlí, proč v EP náhle dostal záchvat sociálního cítění každý třetí liberál a každý druhý konzervativec.
Další souvislost je významnější, protože opřená o podstatné trendy v reálné ekonomice. Firmy jsou pod konkurenčním tlakem a Evropa už fakticky pracuje déle než před pěti lety. Jen v Německu Siemens prodloužil pracovní dobu z 35 na 40, taktéž DaimlerChrysler svým „bílým límečkům“. O reálné situaci v „nových zemích“ EU z Východu darmo mluvit...
Sotva jsme se dosyta nasmáli Marxově zastaralé pracovní teorii hodnoty, ekonom a liberál HansWerner Sinn nyní zjistil: „Pokud lidé pracují déle, pracuje déle i kapitál.“
Toto marxistické dogma si firmy asi nenechají vzít. A test sociální Evropy nás teprve čeká.