Právo - 20.2.2007
Základní poučkou netotalitní žurnalistiky je, že zprávou, která má místo v novinách, TV či rozhlase, není, že pes pokousal člověka, ale že člověk pokousal psa.
Zpráv tohoto druhu je nyní víc než dost. Premiér vystrkující prostředníček, ministr zahraničí, o kterém se vyprávějí vtipy i ve vládní koalici kvůli atypickému veřejnému chování, předseda zelených, který úspěšně zavírá kdysi svobodomyslnou stranu do pravostředových mantinelů, bývalý šéf ČSSD, který dělá vše, aby jeho strana nenalezla nikdy klid... Možná stojí za to všimnout si psa, který se chystá zcela banálně kousnout člověka. Parametrům pozitivní všednosti odpovídá nejvíce modernizace ČSSD. Jenže v podání autora, tedy Jiřího Paroubka, se nejeví vůbec záživně.
Předseda ČSSD nezměnil svůj zvyk co nejvíce propagovat současné a chystané kroky v médiích. Online diskuse na webu soc. dem., články, které Paroubek rozesílá do redakcí, veřejné diskuse pořádané Lidovým domem, to všechno má sloužit k popularizaci modernizačních plánů. Jenže málokdo z běžných konzumentů dnes dokáže vnímat pouhý, byť sebedůležitější, obsah bez příslušného třpytivého obalu.
Proto se šéf soc. dem. už několik týdnů snaží přitáhnout pozornost lidí navyklých na exoty spojením svého záměru s jedním z pseudohrdinů médií – Milošem Zemanem. Netvrdím, že to zpočátku činil promyšleně a vědomě. Paroubkova prohlášení, že za potížemi ČSSD, jmenovitě v poslední době za odchodem strany do opozice v důsledku akce MelčákPohanka, stojí Zeman jednající skrze Miroslava Šloufa, jsou vyjádřením Paroubkova přesvědčení, že tomu tak skutečně je. Ostatně, je to i velmi pravděpodobné.
Opepření Zemanem zaručuje pozornost téměř stoprocentně, protože jde o postavu, která stále vzbuzuje protichůdné, ale silné emoce. Když na ústředním výkonném výboru ČSSD vystoupil jednu sobotu europoslanec Richard Falbr s návrhem na Zemanovo vyloučení ze strany, měl zajištěno místo ve všech pondělních novinách.
Falbr jako někdejší Zemanův důvěrný a častý host i v soukromí ví o expředsedovi více než běžný člen strany či volič. Pokaždé, když se takoví lidé od Zemana odklonili, stali se jeho největšími a nejpoučenějšími kritiky. Do této pozice směřuje také sám Paroubek. Proto se mu bezesporu musí líbit i Falbrův otevřený dopis Zemanovi, který vychází na stejné stránce jako tento komentář. Když se ale na webu ČSSD čerstvě objevil zuřivě protizemanovský článek podepsaný bývalým stranickým kolegou expředsedy z Federálního shromáždění, kde zasedali v době mezi volbami 1992 a koncem federace o půl roku později, těžko mohlo jít o náhodný výkřik. Článek končí neskrývaným souhlasem se Zemanovým vyloučením, ale až po březnovém sjezdu, na němž by Paroubek měl upevnit své vnitrostranické postavení.
Lepší mediální nálepku své modernizaci, než zbavení se symbolu soc. dem. minulosti, by si Paroubek těžko vymyslel. Ale také riskantnější krok aby pohledal.