Právo - 22.11.2007
Tváří v tvář stávkám ve Francii je zprava u nás chválena reformní neústupnost Nicolase Sarkozyho, zhoubce „socialistické Evropy“. Bude-li snad zardoušena ve své kolébce, netřeba se jí už báti. Ba ani euroústavy. Mirek Topolánek má tak šanci o víkendu na Žofíně přesvědčit modrý kongres, aby už neskandoval non jako ti strupatí frankofonní „levičáci“ v roce 2005.
Druhá, levá a živelná vlna českých postojů k „mobilizaci“, jež v úterý vehnala do ulic statisíce Francouzů, ústí často v povzdech: „frantíci“ se rvou, „čecháčkové“ sedí...
Jistě, právem kdysi europoslanec a exšéf českých odborů Richard Falbr utrousil bonmot, že „ve Francii stačí hvízdnout a lidé naskáčou na barikády“. To ano, ale stále více jde o zázrak.
V odborech je tam organizován jen každý desátý zaměstnanec. Navíc až v osmi odborových svazech, které si často navzájem – a mnohé s vlastní členskou základnou – leží ve vlasech. Šéf jedné z nich (CFDT), François Chéreque, byl předevčírem davem vypískán, nazván „zrádcem a kolaborantem“ a přirovnán – hrozná potupa – k Sarkozymu. Tamní socialisty není slyšet, jejich odpor k reformám je kosmetický, tržní víra žulová. Tradiční levice je v troskách.
Stávkující dopraváci, k nimž se tento týden přidali studenti i učitelé a další zaměstnanci veřejných služeb, mají tedy problém nejen s tím, komu čelí, ale i s tím, kdo a jak za ně mluví.
Panuje shoda, že „levicový lid“ ve Francii dostal v Sarkozym mimořádného protivníka. Zapřáhl řadu známých socialistických osobností do činnosti své administrativy. Nařídil v lyceích povinné předčítání dopisu na rozloučenou adolescentního stalinského komunisty Guye Moqueta (popraveného za okupace nacisty). A reformní tažení ekonomického liberalismu, který posiluje privilegia kapitálu a zvětšuje nerovnosti, zahájil tažením proti „privilegiím menšiny“, zvláštním penzijním režimům určitých kategorií zaměstnanců. Tedy za rovnost...
Známe u nás dobře takovou rovnost, kupónovkou počínaje a přízrakem „rovné daně“ konče. Chytré. Ve Francii pak skoro zanikly hlasy lékařů a sociologů, že „privilegované menšiny“ s právem na brzký odchod na odpočinek mají dnes práci čím dál stresovější (a třeba čím dál víc srdečních tachykardií). Že pohodu v éře globalizace potřebují pro pracovní motivaci – a pro uchování kvality veřejných služeb pro všechny Francouze. A že ty statisícové davy tam nyní hlavně protestují proti snížení své koupěschopnosti o šest procent za sedm hladových let.
Pozorovatelé ve francouzském terénu si všimli nebývalé radikalizace na ulicích. Za etablované levé politiky či syndikalisty tam zaskočil – a stal se hvězdou řadových odborářů – předák trockistické LCR, pošťák Olivier Besancenot. Je dobré i u nás vědět, že záskok se najde vždycky. A že se předem nikdy neví, z které přikvačí strany. A jak bude vybarven.