Právo - 28.5.2008
Slyšíme neustále sousloví „nevratné kroky“.
Ve včerejším Právu – a plným právem – hájil europoslanec Richard Falbr jako „navýsost oprávněné“ probíhající odborářské pozdvižení, které má dnes další reprízu před Strakovkou. Ale Falbr si neodpustil: vláda „nesmí činit nevratné kroky“.
Tohle je zásadní věc. Proč potom máme vůbec číst stranické programy, posuzovat neuhýbavost politických lídrů, chodit k volbám a měnit politické barvy nejvyšší výkonné moci? Jestliže mohou být jakékoli kroky jakékoli vlády nevratné, proč v té „říši nutnosti“ volit a být za kašpara?Samozřejmě: zaklejmuje-li se soukromý kapitál ve zdravotnictví jako jeho dominantní šafář (což bezprostředně hrozí, ba již probíhá), převezme-li byznys otěže vysokých škol (Ondřej Liška a Petr Matějů na tom pracují) a roztočí-li finanční makléři naše důchody na burzách, každá „vratná vláda“ bude mít problém.
Vyvlastnit privátního sedláka ve veřejném zájmu je u nás jako porazit posvátnou krávu v Indii. Natož prolomit arbitrážní ochranu miliardových zahraničních investic. To bývá drahé...
Demobilizační řeči o „nevratnosti“ toho či onoho mají tedy racionální jádro. Platí to například i o americkém radaru. Kdybychom ho zdvořile odmítli dnes, nastalo by převeliké dusno. Spravila by to však asi dobrá klimatizace, pár vyleštěných klik ve Washingtonu a trochu toho plížení plazení při zdi. Ale vypovědět radar až při výstavbě nebo již stojící byl by akt bezmála válečný. Nedivím se Lubomíru Zaorálkovi, že z něj v neděli nikdo nevyrazil, zda příští vláda ČSSD smlouvu s USA zmačká a zahodí.
Potíž je v tom, že pak se demokracie může jevit podobně jako ty zbraně hromadného ničení v Iráku: platí za hotovou věc, avšak kde nic tu nic.
Tolik pesimismu snad ale netřeba. Vrací se teď do hry – do veřejného diskursu – neuvěřitelné věci, pojmy, ba i celé sociální skupiny.
Od té doby, co André Gorz napsal přeslavnou knihu Sbohem, dělnická třído (1980), bylo postupně všem všechno jasné. Z „manuálů“ (ručně pracujících) stali se povýtce inteligenti. Z modrých límečků límečky bílé. Z fabrik se emigrovalo do „kanclů“ a od pásů k monitorům, kde už jen defilují virtuální ikonky místo sardinek. A až na pár celebrit, jimiž jsou živy bulváry, všichni jsme střední třída, o kterou se rvou všechny partaje.
Pěkné je to. Loni v březnu však v USA vyčíslili, že v průmyslu a službách dnes v celém světě dělá 2,4 miliardy námezdníků. Nejvíc v lidské historii.
Naučili nás nazpaměť: „Cokoli stát říká, lže. Cokoli stát má, ukradl.“ Když však nedávno státy skrze centrální banky vytahovaly z bryndy soukromý sektor stovkami miliard, málokdo protestoval. A když byla Velká Británie – ve veřejném zájmu – nucena znárodnit bankovního obra, nikdo už ani necekl. Všechno je vratné. A někdy se jen stačí pořádně rozhlédnout.