Respekt - 9.2.2009
odbory
Lidé se hrnou do odborů za nadějí, noví předáci ji každému chtějí dát
V kapse džín má mobil s číslem personálního šéfa. A kdykoli mu může zavolat, když si někdo ze tří tisíc zaměstnanců kolínské Toyoty něco přeje nebo když ho něco trápí. Po dvou letech u pásu má Klára Bačová (26) o takových věcech přehled. Když ji zánět svalů na ruce způsobený monotónní prací před časem donutil hledat si ve firmě jiný úkol, rozhodla se hájit zájmy kolegů a stala se předsedkyní tříčlenné odborářské buňky. V kolínské fabrice Toyoty je teď právě tou osobou, ke které se upírá zrak ostatních v momentě, když se řekne slovo krize. „Pokud by měla fabrika začít propouštět, budu bojovat za každého zaměstnance,“ říká malá dlouhovlasá blondýnka odhodlaně.
Aniž to tuší, reprezentuje dnes jednu tvář českých odborů, mohutné a vlivné organizace, která nedávno hrozbou generální stávky přitiskla ke zdi vládu a vydobyla historické vítězství - ve vějíři zdejších výdajů státního rozpočtu zůstaly stravenky. Zatímco nejvyšší odboroví funkcionáři vymýšlejí masové demonstrace síly a při spatření mikrofonu spustí jednotvárným hlasem přednášku o historické solidaritě dělníků, terénní bossové jako Klára Bačová řeší osobní spory, stížnosti, přesčasy a vůbec kvalitu zdejšího pracovního prostředí. A stávají se také symbolem naděje - alespoň teď, v dobách přicházející krize mnohem častěji než dřív.
Nedivte se, prosím
Na rohu stolu skromně sedí pan Vít, který pracuje v lakovně aut ve směně C. „Až bude moje čtyřletá dcera starší, tak dostanu příspěvky na tábor,“ vysvětluje důvod, proč podepsal přihlášku do odborů. Že by mohly odbory pomoci lidem v krizi, nevěří: „Ještě vloni jsem pracoval v poděbradských sklárnách a při propouštění se na nás odboráři vykašlali. Táhli to s ředitelem.“ Pana Víta do řad odborářů nepřivedla myšlenka dělnické solidarity, ale dárkové poukázky nebo zlevněné vstupenky na sport. Na přihlášce pak vyplňuje, co by ve firmě chtěl přece jen zlepšit - rozvržení směn.
Osmdesát procent zájemců o členství klepe na dveře kolínských odborů s podobným cílem, nejvíce na konci roku, kdy se rozdávají vánoční kolekce. „Nevadí nám to, alespoň nám to rozšíří členskou základnu a my budeme ve vyjednávání se zaměstnavatelem silnější,“ říká Klára Bačová. „Finanční krize nám může pomoci vnímání odborů jako dárkové agentury změnit. Musíme toho využít,“ pokračuje předsedkyně. V každém oddělení chce mít své zástupce, aby mohli zaměstnancům vysvětlovat, že odbory už nejsou na straně zaměstnavatele, ale že lidem pomohou řešit každodenní problémy.
V plzeňské kanceláři šéfa buňky Odborového svazu KOVO Jana Dvořáka (27) leží knihy o personalistice, ekonomických ukazatelích a vedení agendy. Na stěně visí plánovací kalendář a u zvýrazněných týdnů je červenou tužkou připsáno: „školení manažerských dovedností“.
Jan Dvořák odbory v Panasoniku před devíti lety spoluzakládal, a protože se tehdy nikdo nechtěl stát předsedou, ujal se úkolu devatenáctiletý mládenec. „Když naši zástupci vyhrožují generální stávkou, neuvědomují si, že to v našich podmínkách není reálné. Lidé se pomalu sice do odborů hlásí, často ale nechtějí, aby ostatní věděli, že jsou členy,“ říká Jan Dvořák. Drobné úspěchy, se kterými v Plzni za svého angažmá krůček po krůčku získával nové lidi právním poradenstvím a pomocí, teď mohutnou vlnou překonala hrozba z propouštění. Od loňského října se měsíčně hlásí do odborů až čtyřicet lidí, předtím to byli pouze jednotlivci.
„Doufám, že se za mne postaví, kdyby mi hrozila výpověď,“ říká Norbert Farkaš, který právě v Dvořákově stroze zařízené kanceláři podepisuje odborovou přihlášku. Norbert Farkaš pracuje na lince u výroby obrazovek už dva a půl roku, do odborů vstupuje až v době strachu o místo. Jedno procento z platu se mu za jistotu vyplatí. A není sám, členská základna se v Plzni rozšířila hned po propuštění několika stovek agenturních zaměstnanců téměř o sto procent.
Odbory sice ovlivnit propouštění nemohou, mohou ale postiženým domluvit lepší podmínky v odstupném nebo přeškolení. „Pokud firmy nemají práci a nechají zaměstnance doma, je to obvykle za 60 procent platu. Pokud v podniku působí odbory, vždy domluví minimálně 75 až 80 procent,“ vysvětluje předseda Odborového svazu KOVO Josef Středula. Krize přitom zamíchala i zdejšími „tradičními“ odborářskými tématy, čehož si všiml i člen představenstva Škody Auto Klaus Dierkes. Čeští odboráři se podle něj často soustředili pouze na finance, a protože tu bylo dostatek pracovních míst, neviděli nutnost boje za zaměstnanost. Její udržení je přitom třeba v Německu už asi 10 až 15 let prioritou. V rámci krize se to mění i v Česku. Klaus Dierkes byl, jak říká, velmi překvapený přístupem Čechů, kteří až donedávna dávali přednost zvyšování platů před zachováním pracovních míst. S něčím takovým se během svého patnáctiletého působení u firmy Volkswagen v Německu nikdy nesetkal. S hrozbami generálních stávek němečtí odboráři také šetří. Podle Dierkese je něco takového představitelné jen v situaci, kdy jsou ohrožena základní práva zaměstnanců. Českým předákům však nápad ochromit celou zemi kvůli stravenkám nijak divoký nepřipadá. „Údiv není na místě,“ ohrazuje se šéf Českomoravské konfederace odborových svazů Milan Štěch. „My přece nemůžeme riskovat, že nám lidé budou za pár let vyčítat, že jsme proti seškrtávání sociálních výhod nezasáhli včas.“
Už to pochopili
„Poslal jsem už sekretářku domů, má přece malé dítě.“ Tato věta se se samozřejmostí v hlase opakuje u odborových funkcionářů v jejich pražské centrále několikrát. V kancelářích plných knih, stohů papírů a socialistického nábytku člověk slyší projevy o kolektivní zodpovědnosti, velké podpoře zezdola a nutnosti společně bojovat za sociální jistoty.¨
„Většinu času si čtu podklady, co připravili naši právníci a ekonomové, do podniků se dostanu už jen málokdy. Pouze ve svém volebním okrsku,“ říká nejvyšší odborový boss a senátor za ČSSD Milan Štěch. Někteří aktivisté v základních buňkách „politikaření“ svých funkcionářů kritizují. „Do poloviny 90. let jsme táhli všichni za jeden provaz, pak se to zlomilo a část odborářů se dala do politiky. To nám snižuje u členů důvěru,“ říká bývalý předseda Unie pracovníků nepřetržitých provozů Vlastislav Molek.
Ještě před sedmi lety se k odborům hlásil necelý milion lidí, dnes už je to pouze polovina. Ačkoliv studie Světového ekonomického fóra a Harvardovy univerzity z roku 2003 ukázala, že političtí vyjednavači mají větší šanci na úspěch než lidé v ulicích s transparenty v ruce, setkává se vláda s odbory méně než v předchozích letech. Přestože minulé vlády bez ohledu na svůj „levicový“ či „pravicový“ původ žádaly odboráře o analýzy a chtěly slyšet jejich názor, přesunul Topolánkův kabinet odborářské vyslance tripartity z vládních prostor na ministerstvo práce. Navíc na rozdíl například od Německa s odbory nekonzultoval ani přípravu evropského předsednictví, ačkoliv sociální dialog je jednou z dlouhodobých priorit evropské politiky. „ODS odbory o schůzku nepožádala ani jednou. To se nás dotklo,“ říká Štěch.¨
Odboráři proto vzhlíží o stupeň výš - do Evropy. Na policích odborových předáků stojí pečlivě srovnané šanony, a zatímco ten s nápisem „zahraniční cesty 2003-2005“ je téměř prázdný, ty z let následujících jsou naplněny k prasknutí. Zatímco ještě v roce 1995 prorokoval tehdejší předseda Richard Falbr brzký zánik odborů, protože podle něj nedokázaly reagovat na globalizovaný ekonomický svět, je těžké dnes v žádosti o funkcionářský rozhovor najít termín mezi sezením v Bruselu, cestou do Slovinska nebo demonstrací proti směrnici o pracovní době před budovou Evropského parlamentu ve Štrasburku.
Ani lokální předáci už nezůstávají jen za branami fabrik, ale hledají podporu i za hranicemi. „Náš zaměstnavatel je globální hráč. Odbory se tomu musely přizpůsobit. Minulý týden jsme například mluvili o aktuálním tiskovém prohlášení japonské centrály o plánovaném zavření 27 fabrik. Budeme hledat řešení společně s evropskou federací odborů,“ říká Jan Dvořák, který je také viceprezidentem evropské podnikové rady Panasoniku.
A experti k tomu trendu souhlasně přikyvují. „Odbory v Česku jsou stále slabší, protože jim mizí členská základna,“ říká odborník na české i německé odborové hnutí Bernd Felgendreher. „Podle zkušeností z Německa je nutné, aby změnily svou image. Pak se k nim opět začnou lidé obracet čelem, protože v krizích prostě potřebují své zastoupení. Nová generace českých odborářů to už naštěstí pochopila.“